wz

32. kapitola - Odkaz


V nepřízni osudu se teprve projeví ta pravá moudrost. (latinské přísloví)

Přitáhl si deku blíže k tělu. V krbu sice hořel oheň, ale přesto tady dost profukovalo. Sál byl opravdu velký, jak po výšce, tak i po šířce, takže by bylo naprosto marné, snažit se ho celý vytopit.
Unaveně si promnul oči a protáhl se. Celé tělo měl ztuhlé od sezení na zemi. Sem se přemístil po několika hodinách na tvrdé židli, ze které byl už tak dost polámaný. I když byl unavený a hladový, nechtěl odtud odejít. Mohl tomu říkat vyšší moc, nebo to byla prostá zvědavost. On prostě věděl, že tady zůstat musí.
Několikrát opatrně zakroutil i se zápěstím levé ruky. Obvazy však byly utáhnuté pevně a on byl rád, že vůbec dokáže pohnout aspoň se třemi prsty.
Už několik hodin se probíral všemožnými knihami - anglickými, latinskými ale i dalšími napsaných v těch nejrůznějších jazycích, jaké si uměl vůbec představit. Nikdy by nevěřil, že je vůbec možné shromáždit takovou sbírku knih a další artefaktů. Nešlo jenom o dědictví Peverellů - šlo rovněž i o věci a vědomosti, které měli být utajeny. Harry totiž dost často narážel na knihy o černé magii a jejích předmětech, které byly uschovány v útrobách sálu. Ani si nechtěl domýšlet, co by Voldemort udělal, kdyby se o tomhle místě dozvěděl.
„Nejsi unavený?“ ozvalo se náhle za ním. Za těch několik hodin si zvykl jenom na tiché praskání dřeva v krbu, proto se značně vyděsil.
Charles už dávno odešel, a když uslyšel ženský hlas, myslel si, že se jedná o Melanie, ale nebyla to pravda. Když se otočil, spatřil před sebou stařičkou ženu. Ta mohla mít dost přes sedmdesát, ne-li osmdesát let. Vlasy měla bílé jako sníh, stáhnuté do pevného drdolu. Obličej měla posetý vráskami, a když se Harry pořádně zadíval, uvědomil si, že spousta z nich není tvořena jenom stářím.
Žena se opírala o obyčejnou hůl ze dřeva. Lehce se pousmála, když uviděla Harryho vyjevený obličej.
„Nemusíš se bát, nekoušu…“ řekla tichým, přesto melodickým hlasem. Harry se neměl nijak k odpovědi. Stařičká žena však udělala několik vratkých kroků směrem k židli, kde před pár hodinami ještě seděl on.
„Musíš mít hlad… Řekla jsem Melanie, ať ti přinese něco k jídlu.“ Harrymu neušlo, že je milá a přátelská. Jenom nechápal proč, a kdo to vlastně byl?
Hlavou mu probleskla vzpomínka na bílé vlasy, které viděl v jedněch z dveří oválné haly domu.
„Ehm… Nechci být nezdvořilý, ale…“ na okamžik se zarazil, ale pak to ze sebe přeci jen dostal, „kdo jste?“
Žena se na okamžik zarazila na místě, načež si cosi zahuhlala pod nos. Harry zaslechl jenom slova jako děti a nezdvořilé.
„Děti?“ Někdy měl pocit, že ho tolik informací najednou pohltí.
„Ano, Charles a Melanie…“
Harry si v duchu zanadával, mohlo mu dojít, že Melanie a ona žena budou nějak spjati s Peverellovými a tedy i s Potterovými.
„Mé jméno je Eleanor Potterová a musím říct, že jsem do značné míry zklamaná, že ti můj syn o mě nic neřekl.“ Lehce se na něj pousmála. Když se na ni Harry podíval, musel uznat, že pár podobností s potterovským rodem našel. Víc si však byly podobné Eleanor s Melanií. Předpokládal, že Charles bude spíše po svém otci.
Harry se neurčitě podrbal, jak to dělával, když byl nervózní. Za poslední měsíc se seznámil nejen se svou babičkou a dědečkem, o kterých vůbec netušil, ale i s pratetou a prababičkou, a všechno navíc v domě, který byl, kdo ví jak starý a kdo ví, kolik tajemství ukrýval.
Povzdechl si. Kde byly ty časy, kdy byl zavřený ve svém přístěnku na košťata a jeho jediným problémem bylo nepřipálit Dursleyovým večeři. Už ani nevěřil, že se to někdy stalo.
„Děje se něco?“
Harry sebou trhl. Skoro zapomněl, že je tady Eleanor s ním. Nakonec přeci jen zakroutil hlavou.
„Musím říct,“ pokračovala znovu Eleanor, „že tady dole jsem nebyla už dlouhá léta.“ S tím se rozhlédla okolo sebe, ztracená v myšlenkách na dávné doby. „Tak dlouho,“ špitla si pro sebe.
Pak znovu stočila pohled k Harrymu. Zkoumavě se na něj podíval „Mluvili jsme o tobě dlouhé hodiny.“
„O mě?“ To Harryho překvapilo.
„Ano, Deborah a Charles mi vše řekli.“ Harry se zamračil.
„Když říkáte všechno, myslíte tím opravdu vše?“
Eleanor přikývla, načež se Harry zamračil. Unaveně si promnul spánky. Kolik lidí o něm ještě vědělo? Kolik lidí mohlo tušit, že se tady potuluje chlapec z minulosti, který chce zastavit Voldemorta? Ani za mák se mu to nelíbilo.
„Harry, stalo se snad něco?“ zeptala se. Byla to prostá otázka, jako kdyby o nic nešlo.
„Jestli se něco stalo?“ Harry nevěřícně vydechl. „Ani nevím, kde začít. Třeba tím, že tady mluvím se svou prababičkou, o které jsem v životě neslyšel!“ zvolal zoufale. „Nebo že sedím v místnosti, zahalené spoustou neuvěřitelných knih a věcí, o kterém si může obyčejný kouzelník nechat zdát! A nebo…“
Eleanor zvedla ruku, čímž ho zarazila. „V pořádku, chápu tě…“
„Nic ve zlém, ale myslím si, že mě vůbec nechápete.“
Eleanor se shovívavě usmála. „Možná máš pravdu. Poznal si rodinu a dědictví, o kterém si neměl ani tušení. To může pomást kohokoli.“
„Řekl bych, že pomatení je slabé slovo,“ zahuhlal tiše. „Já to prostě nechápu. Před několika lety jsem žil u své tety a strýce. Nebylo to žádné úžasné dětství, takže jsem byl rád, když jsem zjistil, že jsem kouzelníkem. Ale teď? Přijde mi to, jako kdybych byl na nějaké šílené horské dráze, která mě vede tak strmě vzhůru, až mám pocit, že spadnu na zem. A nakonec přijde pád, který bude zatraceně bolet.“
Eleanor si povzdechla. „Je pravdou, že nemám absolutní tušení, jaké si měl dětství, nebo jaké byly Bradavice v tvé době. Pravdou je, že ani netuším, proč nevíš nic o odkazu Ignotuse. Buď o něm sám James nevěděl, nebo ti ho nemohl nijak předat. Ale jedna věc je jistá, teď si tady a budeš se muset postavit svému strachu čelem.“
„Mému strachu?“ vydechl překvapeně.
„A není to celé o tom? O strachu? Proč myslíš, že kouzelníci proti sobě bojují. Proč chce Voldemort vládnout? Bojí se… Má strach, že se objeví někdo silnější, a mocnější než on. Má strach, že kouzla budou vymícena mudly. Je to prosté… I u tebe převažuje strach. Což je zcela přirozené.“ Dodala, když viděla Harryho nadechovat se k protestům.
„Ale proč já?“ zašeptal tiše. Tuhle otázku si totiž pokládal už od svého příchodu do minulosti. Ne, pravdou vlastně bylo, že si ji pokládal celou tu dobu, kdy se dozvěděl o Voldemortovi. Proč musel zabít zrovna jeho rodiče? Proč se musel postavit zrovna jemu? Proč zabil zrovna jeho přátele?
Ani si neuvědomil, že se znovu zahrabal do myšlenek na svou dávnou minulost.
„Harry?“
Otočil se k Eleanor. „Nemusíš se bát, pokud budeš věřit, vše můžeš zvládnout.“
„Jak?“ hlesl tiše. „A pro co?“
„Pro lepší život…“
Ano, tohle si taky celou tu dobu říkal. Chce zajistit lepší život pro své přátele a rodinu.
„Jsem unavený,“ ozval se. Eleanor nic neřekla, jen se na něj zkoumavě dívala. „Unavený ze schovávání, z nahánění Voldemorta… Z toho všeho. Jenom jsem si přál obyčejný život.“
„Vyprávěj mi o něm.“
Překvapeně se na ni podíval. „Cože?“
„Vyprávěj mi o tom, jaký by si chtěl život - jak sis ho představoval předtím, než to všechno začalo. Než si vůbec začal být čarodějem.“
Povzdechl si. Vůbec si netušil, proč to chce slyšet zrovna teď, ale copak mělo cenu se s ní hádat? Jenom z úcty k ní raději začal mluvit. „Přál jsem si velkou rodinu… Aspoň tři děti. Velký dům, s bílým laťkovým plotem. Klasický rodinný život někde na předměstí, se psem a autem. Jezdil bych do práce… Víkendy bych trávil se svou rodinou, jezdili bychom na výlety a až bych se svou manželkou zestárl, staral bych se o svá vnoučata… Prostě obyčejný život, jaký si přeje kdokoli ze smrtelníků.“ Na okamžik se zasnil. Byl zase tím malým umolousaným chlapcem, který si v přístěnku na košťata představoval nádherný život. Jenže ty obrazy byly tak mlhavé a vzdálené. Jak přesně si vysnil ten dům? Byl z cihel, nebo měl bílou omítku? A měli psa? Nebo snad kočku? Už si své sny neuměl vybavit - znovu si uvědomil tvrdou realitu, ve které se ocitl.
„Jenže vím, že to nebude nikdy možné,“ zahuhlal tiše.
„A proč?“
„Proč?“ Hlas mu přeskočil o oktávu výš. „Tak třeba proto, že se mám postavit jednomu z nejobávanějších černokněžníků, který o mě, mimochodem, ví první poslední. A i kdybych ho nějakým zázrakem zastavil, tak stejně umřu, protože…“ zarazil se. O tom, co se stalo Bellatrix a co se měla stát i jemu, mnoha lidem neřekl. Nevěděli to ani Potterovi.
„Protože nemůžeš žít dvakrát v jedné realitě?“ dořekla za něj Eleanor.
Prudce k ní zvedl tvář. „Jak?“ Byl překvapený ještě víc. Bylo vlastně něco, co o něm nevěděli?
Eleanor se pousmála. „Na tom teď nezáleží. Ano, je to pravda… Zemřeš. Každý jednou zemře, ale řekni mi. Kdo z nás má tu příležitost vytvořit si budoucnost podle sebe?“ Ani si neuvědomil, že se teď nakláněla kousek nad ním. Spiklenecky na něj mrkla a znovu se odtáhla.
Harry chtěl něco říct, ale byl přerušen ránou.
„Sakra, i s blbým brněním…“ ozvalo se zpoza rohu, načež se odtud objevila rozčepýřená blond hlava Melanie Naštvaně kopla do kusu brnění, které se ji podařilo shodit. V ruce přitom držela košík, se kterým balancovala, okolo popadaného kusu plechu.
„Já se na to můžu…“
„Melanie Isabell Potterová,“ zaburácela Eleanor, až sebou Harry cukl. Na to, jak byla maličká a jak slabě vypadala, měla opravdu silný hlas.
Jmenovaná sebou trhla a měla co dělat, aby košík udržela.
„Mami?“ zahuhlala, načež zamířila ke krbu, kde Harry sídlil. „Co tady děláš?“ zeptala se, a pak se zamračila. „Máš být v posteli a odpočívat… Víš, co říkala Deborah.“
Eleanor si povzdechla. Vypadalo to, že se situace otočila. Tentokrát to byla Melanie, která se postavila do role kárajícího.
„Je mi teprve osmdesát šest, ještě neumírám. Nemíním být zavřená ve svém pokoji do konce svých dnů,“ řekla klidně a jasně, což ale Melanii očividně vytočilo. To poznal podle očí, zúžených do úzkých štěrbin a taky podle rtů, které měla stáhnuté do úzké linky. V jednu chvíli před sebou Harry viděl profesorku McGonagallovou, naštvanou na nejvyšší možnou míru.
„Navíc,“ pokračovala Eleanor, „tady máme vzácného hosta, který potřebuje naši pomoc.“
Na tohle evidentně neměla Melanie slov. Naprázdno otevřela ústa a znovu je zavřela. Pravděpodobně si uvědomila, že tohle nemá smysl.
„Vypadá to, že je na čase dát se do práce,“ spráskla vesele rukama. „Vím, že máš teď hlad, ale ještě předtím vám oběma chci něco ukázat.“
Melanie, která zatím skládala košík s jídlem na malý stolek, se na na ni překvapeně podívala. Harry poznal, že se jí v očích objevila zvědavost a taky poznal, že se chtěla zeptat, o co jde. Matka ji však nedala příležitost. Okamžitě se rozešla do útrob rozsáhlé síně.
Harry si jenom povzdechl. Opravdu neměl chuť už cokoli řešit. Prostě se jenom mlčky vydal za ní, následovaný Melanií.

Měl dojem, že jdou už celou věčnost. Neustále procházeli mezi spletí vysokých regálů, které obsahovali nejrůznější knihy, ale i lektvary nebo nádoby s všemožnými předměty. Harry si byl zatraceně jistý, že by za celý svůj život nebyl schopný projít ani zlomek věcí v sále.
„Mami, půjdeme ještě dlouho?“ Melanie byla očividně z nekonečné procházky znuděná.
„Vydrž, drahá… Trpělivost přináší růže.“ Na to, jak byla Eleanor postarší, teď měla nějakou čipernou náladu. Pevným a jistým krokem stále postupovala kupředu.
„Vždyť už tady bloudíme skoro hodinu,“ zvolala zmučeně Mel. Harry mlčel, jen obě ženy mlčky následoval.
„Je to už pár let, co jsem byla v této části. Takže mě omluvte, ale není to daleko…“ Dodala povzbudivě.
A měla pravdu. Za necelou minutu se ocitli v dlouhé a tmavé uličce. Zprvu se mohlo zdát, že se neliší ničím od ostatních, ale přeci jen na ní něco jiného bylo. Harrymu to nejdřív trvalo, ale když udělali první krok do uličky, rázem se mu rozsvítilo - a to doslova. Ulička byla totiž tmavá, neosvětlovali ji žádné pochodně - tedy až doteď, kdy do ní vstoupili.
Jedna po druhé začali hořet slabě modrým, mihotavým světlem. Nebylo nijak ostré, ale stačilo jim to k tomu, aby prošli úzkou uličkou až na její konec.
Harrymu přišlo zvláštní, že podél stěn nestojí žádné regály s knihami. Nebylo na nich nic - je hrubá opracovaná skála. Vypadalo to, že v jedné z masivních stěn byla vytvořena úzká chodba, ale ač se snažil Harry sebevíc, netušil, co může být na jejím konci.
Odpověď však měla přijít brzy.
Když Eleanor zastavila, Harry očekával, že budou dále pokračovat, nějakými tajnými dveřmi, ale nebylo to tak. Eleanor jenom stála a koukala před sebe.
Harry ji nakoukl přes rameno. Chápal, proč se zastavila. Před nimi byl nízký hnědý podstavec. Tedy aspoň část podstavce - tu viděl. Zbytek byl zakrytý černou sametovou látkou. Vypadalo to, že něco zakrývá a Harry si byl zatraceně jistý, že to něco je obraz.
„Mami? Je to, to co si myslím?“ ozvala se tiše Melanie. V jejím hlase zaznívala patřičná úcta. Najednou jako kdyby před Harrym stála úplně jiná Melanie - tichá, zaražená, možná i se strachem. On ji znal jinak - zvědavou, veselou, nebojácnou.
Eleanor neodpověděla, přesto lehce přikývla hlavou.
„Co je pod tou látkou?“
Ale ani jedna neodpověděla. Eleanor se jenom natáhla a strhla látku dolů.
Harry se pevně zapřel. Očekával nějakou velkou ránu, nebo něco co ho vykolejí, ale nic se nestalo. Ani si neuvědomil, že pro jistotu uhnul pohledem.
Teď však svůj pohled stočil na skoro dvoumetrový obraz ve zlatém rámu. Takových viděl spousty - šlo o čarodějnický obraz, ve kterém momentálně podřimoval muž, který mohl mít něco kolem čtyřicítky.
Na sobě měl starobylé oblečení - bílou hedvábnou košili, překrytou kabátem z tmavomodré látky se stříbrnými knoflíky a stojatým límcem. Celkově nebyl nijak dlouhý, muži sahal sotva po kolena. Tedy, tak to vypadalo podle toho, jak seděl.
Muž měl hlavu v dlani levé ruky, kterou se opíral o opěradlo mohutné dřevěné židle. Ta byla vyřezávaná spousty ornamentů a Harry se mohl jenom domýšlet, kam všechny ty řezby patří. Proto raději stočil pohled zpátky k muži. Ten už měl oči otevřené a pohledem modrých očí se zavrtával do těch Harryho smaragdových.
Muž však pohled příliš dlouho neudržel.
„Eleanor?“ zeptal se nejistě. Když se však na něj dotyčná usmála, i on pookřál. Napřímil se v křesle a vesele se zasmál.
„Dlouho jsme se neviděli.“
„To ano,“ odpověděla oslovená. Dál moc jejich rozhovor Harry nevnímal, soustředil se spíš na mužův vzhled. Nebyl nijak starý. Nemohl mít víc než čtyřicet. Obličej měl srdcovitý - s úzkými rty a tmavě modrýma očima. Hnědé vlasy měl nedbale učesané dopředu.
Ač se snažil Harry sebevíc, neviděl na něm nic zvláštního. Tak proč byl schovaný zrovna tady?
Stočil svůj pohled k Melanii, která s šokem pozorovala rozhovor své matky s cizincem z rámu. Vypadalo to, že jsou to dobří přátelé, i když bylo evidentní, že muž z obrazu žil v jiné době.
„Mel, ty víš, kdo to je?“ zeptal se zvědavě Harry.
Jmenovaná se sice neotočila, ale přikývla. Chtěla promluvit, ale muž je zarazil otázkou. „Kohopak si to sem přivedla Eleanor?“ zeptal se zvědavě, načež si oba prohlédl. „Naši potomci?“ řekl s úsměvem.
Harry se trochu ošil při oslovení „naši potomci“.
Eleanor přikývla. „Ano, to je má dcera Melanie a můj pravnuk Harry.“
„Pravnuk?“ zeptal se muž zvědavě. „Jak počítám, tak počítám… Nějak mi to nevychází.“ Zachmuřil se.
„Ano, je to dlouhé vyprávění. Důležité je, že teď potřebujeme tvou pomoct. Antiochova zloba a touha vládnout kouzelnickou krví se znovu dere na povrch. Tentokrát na to naše síly nestačí.“
Muž k ní prudce stočil pohled a rychle vyskočil z křesla. „Chci slyšet vše!“ sykl nervózně.
„Neboj, dozvíš se vše. Bude lepší, když se přemístíme jinam.“
Ani nečekala na jeho odpověď. Máchla hůlkou, načež se obraz ladně vznesl do vzduchu. Pak se, i s obrazem, pomalu otočila a zamířila pryč z úzké chodby.
„Mel?“ ozval se Harry.
„Ano?“ oslovená se k němu stále neotáčela.
„Kdo je to?“ Kdesi v koutku hlavy mu to stále ještě nedocházelo - ale opravdu to mohl být on?
„Ignotus…“ Jediné slovo. Zvláštní jak dokázalo rázem změnit celkové rozpoložení člověka.
***
„Něco nového?“ zeptala se šeptem. Místnost se začala plnit lidmi a oni nepotřebovali, aby je někdo slyšel.
James záporně zakroutil hlavou. „Mlčí… Nechtějí mi říct ani slovo. Pořád jenom tvrdí, že mi vše řeknou, až přijde pravý čas.“
Eve ze sebe dostala nějaký neidentifikovatelný zvuk. „Mám toho dost!“ zvolala hlasitě, až se po ní několik kouzelníků otočilo.
„Tiše,“ šeptl Sirius, který tady byl taky. Spolu s Remusem a Lily seděli po Jamesově levici. Po jeho pravé straně si zrovna přisedla Eve.
„Nebudu tiše. Už toho mám dost. Harry je už víc jak deset dní pryč a nikdo nám nic neřekne… Klidně by taky mohl být…“ Na okamžik se zarazila. Nechtěla myslet na to nejhorší, ale nedalo jí to. Ruce stiskla v pěst, aby potlačila jak zlobu, tak i strach.
James ji konejšivě stiskl za ruku. Moc dobře věděl, na co právě teď myslí. „Hej, neboj… Je to Potter a určitě bude v pořádku. Naši říkali, že je v bezpečí a i když mi ta jejich tajemství lezou krkem, věřím jim.“
Eve si povzdechla a sklonila pohled. Kde jenom Harry může být?
„Vážení, vítejte…“ Ani si neuvědomila, ale najednou před nimi stál Brumbál. Na sobě měl jeden ze svých výrazných hábitů.
„Jsem rád, že jsme se znovu sešli, i když v menším počtu,“ dodal o něco tišeji. James prolétl pohledem několik volných míst a bezděky si vzpomněl na události, které se odehrály před třemi dny. Zavřel oči a zatřepal hlavou ve snaze z ní dostat děsivé obrazy svých přátel z Fénixova řádu.
Před několika dny totiž Voldemort znovu upozornil na svou existenci a rozhodl se napadnout několik mudlovských rodin, jejichž děti studovaly v Bradavicích. I když dům hlídali členové řádu, neměli šanci.
Čtyři členové zemřeli, další dva leželi s vážnými zraněními u Munga a vůbec se netušilo, jestli se z toho dostanou.
James se stočil tentokrát doleva a natáhl se pro ruku Lily, která seděla prkenně a zírala do svého klína. Věděl, jak jí je. Jedna z jejich kamarádek, které si tady našla, neměla to štěstí a setkání se Smrtijedy nepřežila.
Lehce ji stiskl, aby ji dodal podporu. Chtěl tady být hlavně pro ni. Zvedla hlavu a na tváři, kterou měla zbrázděnou slzami, vykouzlila lehký úsměv.
„Rád bych proto přivítal nové členy…“ James se teprve teď soustředil na proslov bradavického ředitele. Stočil pohledem jeho směrem, připravený přivítat nové členy Řádu, ale zarazil se uprostřed pohybu. Po ředitelově boku totiž stály dvě osoby, které by tady nejmíň čekal.
Doslova vykulil oči. „Mami?“ zvolal překvapeně. Samozřejmě, že ho všichni slyšeli. Překvapeně zírali na dvojici vedle Brumbála a zpátky na Jamese, který byl najednou v obličeji nepřirozeně bledý.
„Tak to vypadá, že tě maminka přišla pohlídat, Pottere…“ ozval se odněkud zezadu jízlivý hlas Gregoryho Dawlishe… V místnosti to zahučelo smíchem.
„Trhni si, Dawlishi!“ odsekl podrážděně zpátky James.
„Jamesi Pottere!“ pokárala ho matka, načež se místnost začala smát už naplno.
James raději složil hlavu do dlaní a nevěřícně s ní kroutil. Tohle je určitě jenom hloupý sen a on se z něj brzy probudí. Tak proč stále to probuzení nepřichází? Zkusil se několikrát zhluboka nadechnout, ale nic…
„Klid prosím,“ ozval se burácivým hlasem Brumbál. „Byl bych rád, kdyby jste tady manželé Potterovi vřele přivítali. Oba zajisté budou velice cennými čaroději v našem Řádu. Prosím posaďte se,“ poslední větu řekl směrem k dvěma postarším čarodějům. Oba si sedli na dvě volná místa, skoro vepředu stolu.
„No, myslím, že je na čase probírat důležitější věci…“ začal znovu Brumbál. James se ho opravdu snažil poslouchat, ale pohled mu stále častěji sklouzával k dvojici kousek od nich. Měl nepříjemný dojem, že rodiče mají něco za lubem. Co to jen mohlo být?
Celou tu dobu zíral jenom na ně. V hlavě se mu honilo tolik otázek a všechny souvisely jenom s nimi. Co měli v plánu? Kam odvedli Harryho? Proč vůbec teď změnili názor? Nechtěli se zapojovat do války s Voldemortem. Nešlo ani tak o strach, jako o názor. Ano, oni věřili, že Voldemort není hrozbou. Tolik důvěřovali Brumbálovi a tomu co je správné, že si neuvědomovali, kdo je na té správné straně a kdo ne. Jenže nejen, že věřili Brumbálovi, ale svou důvěru vkládali i v ministerstvo. A to byl kámen úrazu. Ministerstvo totiž z počátku nevidělo ve Voldemortovi hrozbu, nazývali ho jenom obyčejným čarodějem, kterého se nemusí nikdo bát. Jenže podcenění Voldemorta bylo pro ministerstvo fatální. A teprve teď, kdy Voldemort nabral na síle a kdy ho nebylo už možné podceňovat, ministerstvo uznalo svou chybu. Jenže bylo pozdě…
Raději se přestal zaobírat myšlenkami na své rodiče. Věděl, že by na nic nepřišel. Místo toho se soustředil na slova bradavického ředitele.
„Vážení, je toho tolik, co si musíme říci. A mnoho, kolik musíme vykonat, abychom zajistili bezpečí a budoucnost kouzelnického světa...“

<< 31. kapitola 33. kapitola >>