wz

33. kapitola - U jednoho krbu


Domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí. (Christian Morgenstern)

Měl pocit, že už to dělá minimálně posté, a i když byl unavený, přeci znovu poslechl a zavřel oči. Neuklidňoval jen své tělo, ale i své nitro, které bylo neustále zahaleno obrazy jeho mrtvých přátel. Ač se snažil sebevíc, zrovna těchto obrazů se zbavit nedokázal. A i když se to mohlo zdát zvrácené, nechtěl se jich zbavit. Byly to zrovna tyto obrazy, které ho hnaly kupředu.
Ale musel se o to pokusit. Snažil si vyčistit hlavu od všeho zlého. Nemohl se soustředit na nic konkrétního, jenom se pokoušel plout svojí prázdnou hlavou a nechat všechno stranou. Jediné, co potřeboval najít uvnitř sebe, byl specifický podnět - kouzlo, které by mu pomohlo.
„Jsi příliš napjatý a křečovitý. Takhle to nikdy nedokážeš.“ Ozvalo se před ním a on znovu ztratil svou nit soustředění. Unaveně si povzdechl a svalil se ze sedu k zemi. Povzdechl si.
„Snažím se…
„Pak se snažíš málo.“ Opřel se v lokti. Rána na levé ruce sice už byla zahojená, přesto ho stále bolela. Horší však bylo, že v některých částech paže neměl cit.
„Jak? Řekni mi to a já to udělám,“ řekl, načež se zadíval na podobiznu Ignotuse Peverella. Byl to on, který se ho marně snažil naučit neverbálnímu kouzlení. V Harryho případě to však bylo dost obtížné. Kdysi sice zvládnul určitá kouzla bez mluvení, ale bylo to většinou ve stresu a strachu, že někdo ublíží jeho blízkým. Pokud byl v klidu, bylo to zcela nemožné.
Ignotus si povzdechl. „Co myslíš, že ti tady celou tu dobu říkám? Všechno je to jenom o soustředění.“
„Ale…“
Ignotus mu skočil okamžitě do řeči. „Nejsou žádná ale, Harry. To, že se učíš neverbálnímu kouzlení v tak pozdním věku je samo o sobě dost obtížné… Nemluvě o samotném provedení, proto ho zvládá tak málo kouzelníků. Ale pokud chceš přemoci Voldemorta, musíš to zvládnout. Copak jste se ve škole neučili takovému kouzlení?“
Harry přikývl. „To ano, ale vesměs jsme se učili jenom základy. Jak si sám řekl, ne všichni ho jsou schopni zvládnout.“
Ignotus přikývl, načež se posadil do svého křesla. Přejel si dlaní po tváři, skoro až měl Harry pocit, že je Ignotus unavený. Věděl ale, že je to nemožné.
Povzdechl si a znovu se napřímil. „Dobrá, zkusíme to jinak. Chvíli vydrž, budu brzy zpátky.“
S tím zmizel ze svého rámu. Harrymu bylo jasné, že momentálně přebíhá mezi různými obrazy, ale kdo ví kde… Je stále tady v sále? Nebo nahoře v domě? Nebo snad někde úplně jinde?
Ignotusova chvilka vypadala naprosto jinak, než ta Harryho. Byl pryč dobrou hodinu, kterou Harry strávil procvičováním několika kouzel, které se s Ignotusem a Melanií naučil.
Tahle nesourodá dvojice se teď stala jeho učiteli. Z počátku se k nim připojovala i Eleanor, ale její zdravotní stav se zhoršil, takže musela o sebe pečovat. O tu se starala Deborah s Charlesem, ale Harry je všeho všudy viděl dvakrát a to jenom z dálky. Celou tu dlouhou dobu býval totiž zavřený tady. Skoro měl pocit, že je tady už víc než doma. Musel se ironicky pousmát, když si uvědomil, že vlastně ani žádný domov nemá.
Co ho ještě víc štvalo, byl fakt, že jeho blízcí nahoře bojovali se Smrtijedi, zatímco on musel být zavřený tady dole. Jistě, chtěl se přiučit novým věcem - něčemu, čím by mohl bojovat proti Smrtijedům a Voldemortovi, ale měl o své blízké strach.
Naštvaně práskl pěstí do stolu. Naštěstí byl dost masivní, aby jeho ránu ustál, ale stalo se něco jiného. Harry si nejdřív myslel, že se mu to jenom zdá, ale když roztáhl svou dlaň, překvapením vykulil oči.
Jeho dlaň zářila slabě modrým světlem. To světlo, nebo spíš energie, mu obalovala celou ruku. Fascinovaně s ní otáčel dokola. Nechápal, kde se vzala, ale byl za ní rád. Líbila se mu a dávala mu jakousi jistotu.
„Zajímavé,“ ozvalo se náhle za ním. Ten zvuk ho vyděsil a vypadalo to, jako kdyby energie byla naladěna na jeho vlnové frekvence, protože díky vyděšení mu z dlaně z ničeho nic vyletěl prudký výboj, který zasáhl protější knihovnu.
Ten proud byl tak silný, že to Harryho odmrštilo na protější stranu. Ten nechápavě seděl na zemi a zíral na knihovnu, kterou začaly olizovat plameny.
„Měl bys to uhasit,“ vyrušil ho z jeho němého zírání Ignotus.
Harry rychle vyskočil na nohy a popadl hůlku. Jednoduchým kouzlem požár uhasil.
„Co… co to…“ snažil se ze sebe dostat větu, ale nebylo to možné. Ještě pořád byl v šoku z toho kouzla.
„To byla magie…“
„Magie?“ zopakoval, jako kdyby vůbec netušil, co slovo magie obnáší.
„Ano, magie… Ta proudí v každém z nás. Dokonce i v mudlech, ale ne v tak koncentrovaném množství. K tomu, abychom magii dokázali ovládat a kontrolovat ji, využíváme hůlky. Jaké kouzlo si to vlastně chtěl vytvořit?“
„Já…“ zarazil se. „Předtím jsem procvičoval jenom nějaké obyčejné štíty,“ vydechl.
Ignotus se pousmál. „Ještě štěstí, že to bylo jedno z těch slabších kouzel - tohle byla síla, pokud magie není usměrněná. Představ si, jakou sílu by mělo s takovým Cruciatem…“
Harry raději zakroutil hlavou. Nechtěl si to vůbec představovat.
„Ale proč teď? Ještě jsem to nikdy neviděl.“
Ignotusova nálada zmizela. Tentokrát se zachmuřil. „Znamená to, že magii až příliš využíváš. Potřebuješ si dát pauzu. Cvičíš už víc jak měsíc a to není dobré. Tvé tělo si musí na chvíli odpočinout.“
„Na pár hodin bych si odpočinul.“
Ignotus ale zakroutil hlavou. „Potřebuješ si odpočinout na několik dní. Tohle není jako ve škole. Naučil ses některá obtížná kouzla, navíc naučit tě neverbální kouzlení tě taky stálo spoustu magie. Ty se teď potřebuješ zregenerovat.“
„Nevím, jestli je to dobrý nápad… Voldemort…“
Ignotus ho opět přerušil. „Je nepravděpodobné, že byl Voldemort chtěl převzít vládu právě teď. Odpočiň si a naber nové síly. Navíc tví přátelé tě určitě rádi uvidí.“
Bodlo ho u srdce, když si uvědomil, jak dlouho Eve, Jamese a ostatní neviděl. Dost je zanedbával, ale věděl, proč to dělá.
„Dobrá…“ souhlasil nakonec.
Unaveně se vyškrábal na nohy. Opravdu měl pocit, že nespal celé dny. Přesto, že už kolikrát málem zemřel na následky zranění od Smrtijedů a Voldemorta, tentokrát se cítil podivně prázdný a unavený uvnitř.
Zamířil ke konci chodby.
„Ale Harry, nezapomeň, o čem jsme se bavili… Možná se to nezdá, ale soustředit se je důležité. Když najdeš správnou cestu, je to pak snadnější.“
I když jeho slovům úplně nerozuměl, nemínil se s ním přít. Na to měl Ignotus mnohem více zkušeností a on byl na rozepře až moc unavený.

Cestování ze síně do domu a naopak pro něj pořád nebyla procházka růžovým sadem. Hlava se mu po každé cestě točila jako na kolotoči, nemluvě o jeho žaludku, kdy se mu jen tak tak podařilo udržet jídlo na své místě. Možná právě i proto trávil tolik času dole a přespával tam. Často přemýšlel nad tím, jak dokáže stařičká a nemocná Eleanor takovou cestu zvládnout.
Ani netušil kolik je hodin. V tmavé síni bez oken bylo celkem jednoduché ztratit pojem o čase. To se ale nedalo říct o malé knihovně, kde se po krkolomné cestě vzhůru, objevil. Sice tady bylo jenom jedno okno, které bylo malé a schované, ale i tak poznal, že venku panuje tma. Podle měsíce, který stál poměrně vysoko na obloze, předpokládal, že je hluboká noc.
Proto ho překvapilo, když si všiml, že v protějších dveřích, kde většinou sídlila Eleanor, se ještě svítí. Ale co ho překvapilo ještě víc, byl hlas, který důvěrně poznával a který by tady vůbec nečekal.
Jeho zvědavost byla silnější a on se přesunul blíže ke dveřím, aby slyšel.
Oba zúčastnění momentálně byli potichu, takže nakoukl úzkou škvírou dovnitř. Eleanor viděl na svém obvyklém místě. Seděla zády ke dveřím, takže zahlédl jenom kousek jejího drdolu z bílých vlasů. Co se týkalo druhého zúčastněného, ten seděl po její levici a přes úzkou škvíru dokázal zahlédnout jenom část jeho tmavě fialového hábitu.
„Už je spousta hodin…“ ozval se, jemu dobře známý hlas, Albuse Brumbála.
„To už mě chceš tak brzy opustit? Míval si větší výdrž.“ Eleanořin hlas byl podivně nakřápnutý, přesto v něm zněla stopa výsměchu.
„Jsi unavená, nechci tě rušit.“ Harry si dokázal jasně představit ředitelův lehký úsměv.
Zaslechl její tichý smích. „Albusi, dokázali jsme toho vydržet mnohem víc. Myslím, že nás pozdní noční hodina jen tak nerozhází. A pokud tím narážíš na můj věk, nezapomeň, že jsi pořád starší než já.“
„Dobrá, dobrá… Pořád je tady tolik věcí, o kterých si musíme promluvit.“
„Bylo mi jasné, že jsi nepřišel jenom na návštěvu staré kamarádky. A je mi celkem jasné, o čem chceš mluvit. Přišel si na to sám, nebo se Charles a Deborah přeřekli? Už ze začátku jsem ji říkala, že je práce pro ten tvůj Řád nebezpečná… A nemyslím to z toho hlediska, že by jim ublížili Smrtijedi. To jen že tvůj nitrozpyt je až příliš... nevyzpytatelný.“
„Oh, Eleanor. Podceňuješ je i mě. Charles a Deborah jsou výteční kouzelníci a ty víš lépe než kdokoli jiný, že nitrozpyt používám jen při výjimečných situacích. Na tvou rodinu jsem jej nepoužil. Přesto mi došlo několik souvislostí a příliš dlouho si lámu hlavu a nejsem schopen najít odpovědi. A nakonec mi to nedalo a já začal uvažovat nad verzí nejmladšího z Potterů. On se celou tu dobu zastával pana Gravese, byl to on, kdo celou tu dobu věřil, že je nevinný. A já se musel zapřemýšlet… Proč tomu věřil? Co ho přinutilo k tomu, aby uvěřil neznámému chlapci? Jediné logické vyústění vedlo sem… Do tvého domu.“
Harry si jasně dokázal vybavit ředitelův zkoumavý pohled, který na Eleanor upíral zpod svých půlměsícových brýlí.
„Oh, drahý Albusi…“ Eleanor si povzdechla. „Dědictví Peverellů je mocná věc, nemyslíš?“
Každý jeden člověk by byl z téhle otázky zmatený, ale Albus Brumbál takový nebyl. „Máš pravdu… Je to břímě ale zároveň budoucnost, kterou mají možnost uzřít jenom vyvolení.“
Harry se musel ušklíbnout. Vyvolený. Už dlouho to přirovnání neslyšel.
„Ignotus vždy věděl, co dělá… Tedy, aspoň jsem si to myslel,“ ozval se znovu bradavický ředitel.
Ozvalo se tiché uchechnutí, patřící Eleanor. „Ignotus patřil k těm, kteří ví, co dělají i po své smrti. Odpovědí je přeci tento dům.“
„Ano, tento dům,“ bradavický ředitel si povzdechl. „Poskytl útočiště již tolika jeho potomkům, že ano?“
Harry bezděčně ucouvl. Měl nepříjemný dojem, že ředitel teď nepřímo ukázal na něj. Nedalo mu to. I když byl zvědavý, věděl, že tu nemá co dělat.
„Ano, to máš pravdu… A myslím, že bude lepší, když už půjdeš dál, Harry.“
Harry ztuhl s jednou nohou ve vzduchu. Skoro jako kdyby měl strach ji položit na zem.
Měl dvě možnosti - buď se otočit a rozeběhnout se do schodů a ke svému pokoji a přitom doufat, že ta poslední věta nebyla mířená na něj nebo rezignovat a vstoupit dovnitř. Jenže jaká pak bude jeho budoucnost? Pošle ho bradavický ředitel rovnou do Azkabanu?
Věděl, že s během by neměl žádné šance. Došli by si pro něj... Neměl být tak naivní. Bradavický ředitel vždy věděl, co se kde šustne.
Rezignovaně tedy chytl kliku dveří a vstoupil do místnosti.
Pohled měl upřený do země - jako dítě, které soused chytne na švestkách ve své zahradě.
„Dobrý večer,“ pozdravil slušně. Hlavou se mu honily různé scénáře, jak toto setkání může dopadnout. A bohužel většina jich končila jeho uvězněním v Azkabanu.
Čekal překvapený výraz ve tváři bradavického ředitele, ale ten se na něj díval poměrně netečným pohledem.
Chvíli se nic nedělo. Všichni tři byli tiše. Ale nebylo to žádné zvláštní ticho. Jen prostě čekáte, kdo udělá ten první krok.
Harrymu se začal v krku tvořit nepříjemný knedlík. Čekal, že se na něj profesor každou chvílí vrhne a odvede ho do Azkabanu. Kolik šanci by měl proti tomu největšímu čaroději všechno dob?
Jenže bradavický ředitel se neměl k žádnému činu. Jenom si povzdechl.
„Myslím, že se teď mnohé vysvětlilo…“ Byla to Eleanor, která přerušila napjaté ticho.
„Myslíš? Člověk má tolik otázek a dostává se mu tak málo odpovědí.“
Harry se chtěl bránit, říct cokoli. Ale jak? Jak dokázat svou nevinu?
„Myslím, že ti stačí jenom jediná odpověď… Harry je nevinný. Co potřebuješ vědět více?“
Brumbál se pousmál tím svým vševědoucím úsměvem, který Harry znával. „To vím už dlouho…“
„Tak proč?“ ozval se zaraženě Harry. Co měl znamenat ten hon na jeho osobu?
„Proč tě všichni hledají?“
Přikývl.
„Pravdou je, že jsem zprvu vůbec nechápal tvé chování. Byl si uvězněný u Voldemorta, dokonce se ti podařilo ho zničit. Proč si tedy tak horlivě převzal jeho místo? Zdálo se mi nepravděpodobné, že by jste zrovna vy dva bojovali o moc černé magie. Přesto, chtěl jsem s tebou mluvit. Jenže najít tě bylo složité. Poté co zemřel ministerský předseda Anglie, se objevilo ještě více otázek. Jistě, postava, která veřejně vystoupila a tvrdila, že je zodpovědná za tolik smrti, vypadalo jako ty, ale zároveň s tím padla otázka - proč je ona osoba podobná i Voldemortovi? Co máte společného? Nakonec se mi do rukou dostalo několik zajímavých obrázků z Interpolu.“
Harry na něj překvapeně pohlédl. Nikdy by nevěřil, že čaroděj bude využívat mudlovské policejní zdroje.
„Nebuď tak překvapený. Stále zastávám ten názor, že mudlové jsou původci dobrých a zajímavých informací, i když sami často netuší, jak důležité pro nás mohou být. Jak jsem řekl, do rukou se mi dostalo několik fotografií chlapce, který se po měsíci v komatu probudil v kodaňské nemocnici a nepamatoval si, kdo je. Ta podoba byla až příliš zřejmá, než abych ji mohl ignorovat. Než jsem se však k tobě dostal, byl si pryč.“
Brumbál celou tu dobu mluvil směrem k Harrymu, jen občas se podíval na Eleanor. Ta byla stále tiše, nedávala nic najevo.
„Bohužel, tou dobou už ministerstvo dávno začalo hon na tvou osobu a já věděl, že nebude lehké tě najít. Navíc pak přišla ona žádost pana Pottera a slečny Harrisové. Chtěli se vrátit do Řádu, což mi bylo dost podezřelé, když vezmu v potaz jejich nepříjemnou výměnu názorů s přáteli. Ale souhlasil jsem. Věřil jsem, že mě dovedou na vaši stopu… No a pravdou nakonec bylo, že když se přidali do Řádu i Charles a Deborah, měl jsem tušení, odkud vítr vane,“ s tím se na Eleanor pousmál.
„Takže vy víte o Ignotusovi?“
Brumbál se na něj podíval skrze své půlměsícové brýle. „Samozřejmě, i když ne vše… I mě v krvi koluje krev Peverellových, ale to nejdůležitější tajemství Ignotuse není pro mé oči.“
„Tady Albus totiž patří k potomkům Cadmuse…“ ozvala se po dlouhé době Eleanor.
„Ah, to vysvětluje mnohé.“ Jak Charles vysvětlovat, na pozemky a do domu se dostanou pouze potomci Peverellů - toto kouzlo zahrnovalo potomky všech tří bratrů. Co se však týkalo tajemství ukrytých hluboko pod zemí, ta mohla spatřit pouze Ignotusova krev.
„Harry,“ ozval se znovu Brumbál, „pamatujete si, co jsem vám řekl, při našem setkání na ošetřovně?“
I když to bylo už skoro rok, pamatoval si ta slova dobře. Přikývl.
„A přesto jste těm slovům nevěnoval žádnou pozornost?“
V první chvíli měl chuť protočit oči v sloup. Kolikrát už toto slyšel. Kolikrát mu ještě někdo řekne, že budoucnost se měnit nemá? Přesto to z úcty ke svému řediteli neudělal. Místo toho se rozhodl promluvit. „Víte, pane profesore. Vím, že změna budoucnosti sebou nese následky. Ale taky pochopte, že ty následky ponesu já. Nikdo jiný…“
„A jsi si jistý?“
Harry se na něj překvapeně podíval. Vždyť to byl on, kdo měnil budoucnost. To on, pokud nezemře rukou Voldemorta, zmizí jako Bellatrix. Tak proč by měl pykat někdo jiný?
Brumbál ani nečekal, že mu Harry odpoví. Ten se místo toho jenom významně podíval na Eleanor, která se však jenom pousmála.
„Albusi, opět v tobě převládá tvá vážná část. Občas by ses měl odpoutat od všech povinností, kterými jsi vázán.“
„Kéž by to bylo tak jednoduché, má drahá…“ zasmál se Brumbál vesele. Rázem, jako by se nálada v místnosti změnila. Už nebyla tak mrazivá jako na začátku.
„No, vypadá to, že je na čase zamířit domů,“ začal bradavický ředitel, načež se postavil s křesla. Zamířil k Eleanor a vzal její drobnou ruku do té své.
„Dobrou noc, drahá…“ Lehce jí políbil na hřbet ruky.
„Dobrou noc, Harry…“
Harry, lehce vykolejený ředitelovým chováním, přikývl. Nakonec ze sebe vykoktal tiché přání dobré noci. Tohle vůbec nečekal. Představoval si, že ho ředitel odsud odvede svázaného a rovnou se s ním přemístí do Azkabanu.
„Doufám, že mě navštívíš dříve, Albusi.“
Jmenovaný se u dveří zastavil, tentokrát však bez úsměvu. „Rád bych, ale sama víš, že teď je třeba udělat mnoho věcí…“
„Ah jistě, ty tvé starosti s Řádem,“ v Eleanořině hlasu zaslechl stopu výsměchu. Tedy aspoň si to myslel.
Brumbál se ještě naposledy ode dveří usmál a zamířil pryč. Vypadalo to, že nepotřebuje vyprovázet.
Harry němě zíral na dveře, kterými se Brumbál vytratil. Zdálo se mu to, nebo prostě klidně odešel? Že uvěřil tomu, že není on tím zlým?
Byl za to opravdu rád. Věřil totiž, že pokud mu věří Brumbál, tak mu jednoho dne snad uvěří i ostatní kouzelníci.
„Všechno v pořádku, Harry?“ zeptala se zvědavě Eleanor. Viděla jeho nechápavý pohled a celkem si uměla představit, co se mu honí hlavou.
„Vlastně ani ne… Celou tu dobu se schovávám před Řádem a ministerstvem a jak to vypadá, není ani proč.“
„To bych netvrdila. Neznamená to, že když Brumbál věří, že ty a Voldemort jste dvě rozdílné osoby, že tomu uvěří i ostatní. Navíc, Brumbál není hlupák… Jen tak neuvěří tomu, že tvé pohnutky ke všemu co děláš, jsou správné.“
„Ale…“ Chtěl protestovat, ale Eleanor mu skočila do řeči. „Harry, mě to nemusíš vysvětlovat. Za svůj život jsem viděla tolik věcí… Vím, co musíš udělat, a vím, proč to děláš.“
Jistě, Harry ji to všechno vyprávěl, ale proč si jím byla tolik jistá? Chtěl se zeptat, ale věděl, že by to bylo marné.
Na mysl mu vytanulo ještě něco jiného. „Co jste myslela s těmi starostmi ohledně Řádu?“ Jeho zvědavost byla silnější.
Eleanor přes tvář proběhl nějaký podivný stín. Ale bylo to jenom chvilkové. „To jsou starosti Albuse Brumbála, ne mé. Řekněme jenom, že dnes už člověk neví, komu může důvěřovat. I když jsou to lidé, které zná tak dlouho.“
Harrymu se ta slova vůbec nelíbila. Dělo se snad něco v Řádu?
„No, už je spousta hodin. Měli bychom jít spát, zítra brzy vstáváme.“
„My?“
„Ano… Copak to nevíš?“
Zamračil se. O čem by měl zase vědět?
Eleanor to z jeho pohledu bylo jasné. „Zítra jsou Vánoce, Harry. A my jsme byli na celý den pozváni do Godrikova dolu. Myslím, že své přátele zase rád uvidíš.“
Musela se usmát, když viděla, jak se mu rozzářily oči.

Harry si unaveně vydechl. Levá ruka ho pobolívala. A to hlavně z hromady dárků, které mu Melanie nakládala na ruce.
„To si jim to nemohla poslat letaxem? Ráno by všechny dárky našli u své postele nebo u stromečku, jak to bývá v normálních rodinách.“
Blondýnka se na něj otočila s pohledem, který neuznával námitek. Harry tyhle pohledy znal a často je ignoroval. Pravdou bylo, že mezi ním a Melanie se zrodilo přátelství. Sice byla o dost starší, ale povahově, díky své ztřeštěnosti, ji často přirovnával k dvacetileté dívce. Navíc, byla i zručná čarodějka, a protože často zůstávala doma, kvůli péči o matku, tak byla ráda, když mohla Ignotusovi pomáhat s Harryho výcvikem.
Harry na ni viděl, že chce něco říct, ale mlčela. Zatím.
„Milý Harry, jako bys mou dceru neznal,“ Eleanor k nim pomalým krokem scházela ze schodiště do předsíně. Všichni tři se teď připravovali na cestu do Godrikova dolu, kde měli oslavit společně Vánoce.
„Navíc,“ pokračovala, když přišla k nim, „Melanie musí být u každého dárku, který kdo otevře. Je to takové její menší šílenství.“
Melanie si odfrkla. „Vy toho naděláte. Není nic lepšího, než vidět, jak se člověk vrhne na svůj dárek a začne trhat obal, aby zjistil, co se v dárku ukrývá. A pak ty jiskřičky štěstí v jejich očích,“ dodala dojatě. Harry si v první chvíli nebyl jistý, jestli si z nich jenom nestřílí, ale pohled na Eleanor ho utvrdil v tom, že to její dcera myslí vážně.
„Raději už pojďme…“ dodala nakonec nejstarší z Potterových.
I když se v tuto dobu hojně využíval letax, raději se rozhodli pro přemístění. Eleanor byla velice slabá na cestování letaxem. Proto těsně před odchodem přes Harryho Melanie přehodila neviditelný plášť patřící Jamesovi. vProblém byl totiž v tom, že bylo nemožné se přemístit přímo do domu v Godrikově dolu, případně do jeho blízkosti. Nejbližší místo, které mohli využít, byla nízká betonová zídka, odkud se přemístil, když jej Potterovi odvedli do Ignotusova sídla.
Melanie chytla z jedné strany svou matku, z té druhé, se jí přidržoval Harry. Mohl se sice přemístit sám, ale někdo by si mohl všimnout jeho přemisťovací stopy. V tomto případě byl méně nápadný.
Jen co dorazili do Godrikova dolu, jak Melanie, tak i on, stále schovaný pod pláštěm, tasili hůlky. Byla to jenom opatrnost, která se v tuto dobu vyplácela.
„Vidíš někoho?“ Harry ta slova nemusel vyslovovat nahlas. Melanie ho naučila kouzla, díky kterým spolu mohli mluvit v myšlenkách. Nebylo to nic jednoduchého, ale když se čaroděj naučil jak přesně na to, dalo se to v krátké době naučit.
Melanie se několikrát rozhlédla okolo sebe. Pak se lehce pousmála. „Napravo od nás se v křoví krčí jeden bystrozor, ale jinak je všechno v pořádku,“ odpověděla mu nazpět v myšlenkách.
Harry z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený, navíc se musel krčit se spoustou dárků pod pláštěm, přesto stále držel obezřetně hůlku, kdyby měl bystrozor cokoli v plánu.
Pak se s menšími obtížemi vydal za Eleanor i Melanií, které mířili k domu Potterových. Obě ženy šly napřed, ale přesto, když vstupovaly do domu, držel se dostatečně blízko, aby mohl proklouznout s nimi.
Obě příchozí vítala Deborah. Nikdo jiný se v předsíni neobjevil.
„Harry je tady s vámi?“ zeptala se zvědavě.
„Jsem tady,“ ozval se dotyčný, když Deborah zavřela hlavní dveře. S tím se ze sebe snažil dostat plášť. Jenže v jedné ruce měl hůlku, na té druhé mu zase balancovaly dárky. Naštěstí k němu včas přiskočila Deborah, která mu s dárky pomohla.
„Odnesu to do pokoje… Jak tak koukám, Melanie zase vykupovala obchody…“ ozvala se odněkud z útrob obýváku. Všichni tři za nimi měli namířeno, ale Harrymu to nebylo dovoleno. A pravdou bylo, že mu to ani nevadilo.
Ze schodiště, přímo naproti vchodu, se totiž ozval radostný výkřik. Zářivě se usmál, když poznal, čí je to hlas.
V tu chvíli se k němu přihnala černá clona, která ho pevně objala. „Eve,“ hlesl šťastně.
Oslovená okamžitě našla jeho tvář, aby si ho k sobě přitáhla a vroucně ho políbila. Harry nezůstával pozadu a její polibek opětoval.
„Nerad bych rušil vaše shledání,“ ozvalo se náhle za nimi, „ale, Eve… Taky bys nám mohla na chvíli Harryho přenechat.“
Harry se přes rameno podíval na Jamese, který dolu scházel spolu se Siriusem. Oba se vesele zubili. Bylo pravdou, že se od Eve nechtěl odtrhnout, ale přeci jen uznal, že se oba nechovají zrovna nejvhodněji.
„Ahoj Harry,“ dodal pak James a s nově příchozím se přátelsky objal.
„Co se ti stalo?“ zeptal se hned Harry, když si všiml, že se Jamesovi po tváři táhne tenká, narůžovělá jizva.
„Myslíš tohle?“ James prstem namířil na svou tvář. „Maličkost…“ dodal s úsměvem.
„Jo, Smrtijedi dopadli hůř,“ řekl za něj Sirius a i on se s Harrym přivítal. Harry se při těch slovech zachmuřil. Už se chtěl vyptávat, ale James ho rázným pohledem umlčel.
Když pak procházel kolem něj, drcnul do něj. „Dneska to nech být. Vážně se nic nestalo,“ šeptl tiše, aby to ostatní neslyšeli.
Pravdou bylo, že v den Vánoc se Harrymu opravdu nechtěli řešit Smrtijedi ani Voldemort, ale James si mohl být jistý, že z něj později vytáhne, co se vlastně stalo. Raději zamířil do obýváku za ostatními, aby si aspoň na okamžik užil klidný a spokojených dní.

Odpoledne do Godrikova dolu dorazila i Lily, která ráno trávila se svou rodinou. Zbytek Evansových, i Vernonem Dudleym byla stále pod ochranou Fénixova Řádu.
Nejmladší z Evansových sebou přinesla spousty dárků, které uvítala zejména Melanie. Ta nezapomněla zdokumentovat každou jednu chvíli vánočních svátků, kdy se motala okolo sebemenší vánoční akce, aby mohla vše vyfotografovat. Někdy to ostatním přišlo opravdu přehnané. Jenže jejího vánočního ducha nebylo možné zlomit.
Celý dům byl samozřejmě laděný do vánočních barev - největší vánoční výzdobou se pyšnil obývák, kterému po levé straně od krbu vévodil vysoký smrček, který byl tak šikovně začarován, že mu nebyla vidět špička. Okolo něj létala spousta malých andělíčků, prozpěvujících si koledy. Navíc i strop byl začarovaný, takže to vypadalo, že z něj sněží. Harry si bezděky při tom pohledu vzpomněl na začarovaný strop Velké síně.
K vánočnímu veselí samozřejmě nechyběla ani kupa jídla, která nejvíc potěšila Siriuse a Jamese, kteří se od rána do večera ládovali kupou cukroví, zákusků, ale i chlebíčků, jednohubek a spoustou dalšího jídla. Občas Harry nechápal, kam všechno to jídlo dokážou nacpat.
Harry přistoupil k oválné míse až po okraj naplněnou punčem a trochu si nalil. Venku už se stmívalo, a i když byl dům opatřený spoustou ochranných kouzel, pořád se mu vtíral nějaký neodbytný, špatný pocit. Jistě, věděl, že jsou venku bystrozoři a věřil v kouzla, která dům chránila, ale přesto… Pořád se mohl něco zvrtnout a proč ne dnes? Voldemort těžko oslavoval něco jako Vánoce.
Zcela bezděky se zadíval ven. Přes okna zářilo slabé nafialovělé světlo, na které si už dávno všichni zvykli. Snažil se zadívat dál, do přítmí blízkého parčíku. Ale nic tam neviděl. Slabé světlo se odráželo od bílého, čerstvě napadaného, sněhu, ale to bylo vše.
Zatřepal hlavou. A trpce se pousmál do svého poháru s punčem. Ta jeho paranoia ho jednou zabije.
Místo toho se zadíval na své přátele, na svou rodinu. Všichni se vesele bavili, usmívali se. Byli prostě šťastní. Nebyl žádný Voldemort, žádná smrt. Jen kruh nejbližších, který se dobře bavil a užíval si chvíle klidu. A Harry jenom doufal, že tenhle klid vydrží co nejdéle.

Když si o několik dní později vzpomněl na tuhle chvíli, uvědomil si, jak byl naivní. Už tenkrát, ten večer, měl vědět, že jeho zlá intuice se zase jednou nemýlila…

<< 32. kapitola